Pohraniční stráž - Krádež

21. dubna 2015 v 21:00 | ichi |  Jednorázovky
Nuže, jako první bych Vám velmi ráda podstrčila povídku, kterou jsem uklohnila ve čtvrťáku na hodinu semináře z českého jazyka. Je zajímavé, že právě nahozené maturitní téma dalo za vznik dvěma postavám, Karin a Renovi, které si oblíbila má kamarádka a o kterých nyní píši delší příběh. :3
Ale konec povídání, zde tedy je! A schválně, kdo uhádne zadání slohové práce? :D
(Hodlám přidat obrázek, ale nejdřív ho musím nakreslit. xD Ren mi nějak nejde. xD)



Zamžourala jsem do ranního šera. Ve výhledu na zamračené nebe mi bránily koruny stromů lesa rozkládajícího se kolem nás. Zhluboka jsem se nadechla chladného čerstvého vzduchu a posadila se. Deka, která mě do teď přikrývala, se mi při tom pohybu sesunula do klína. Protáhla jsem se a dlouze zívla.
"No to je dost."
Otočila jsem se po hlase. Naproti mně seděl na kládě Ren - měl nohu přehozenou přes druhou a ruce založené na prsou - a přes ohniště, které nás oddělovalo, na mě významně hleděl.
Znali jsme se od malička, kdy jsme oba nastoupili do výcviku. I ten jsme prošli na stejně a nyní jsme byli součástí pohraniční složky království.
Zamračila jsem se. "Jak no to je dost?" podivila jsem se. "Měl jsi mě vzbudit," vytkla jsem mu.
Protočil oči. "Fajn, tak promiň."
Usmála jsem se. "To už je lepší." Zvedla jsem se a dala se do skládání deky.
"Snídani máš v brašně a udělal jsem odvar z meduňky. Možná ještě nevychladl," oznámil jakoby mimochodem.
Zarazila jsem se a vyvalila oči nad hrozbou studeného odvaru. Zas taková zima nebyla, ale přesto by se něco teplého do žaludku hodilo. Musela jsem předvést buďto hodně naštvaný, nebo naopak zoufalý výraz, protože Ren začal mávat rukama, jakože rozumí, a jal se odvar ohřát na ohništi.
Za chvíli jsem seděla na kládě vedle spolužáka a spokojeně žvýkala chléb s tvarohem. Z misky s meduňkou se zvedala voňavá pára.
"Jsme tu už tři dny a stále jsme nikoho neviděli," prolomila jsem ticho a ukousla další sousto.
"Hm," přisvědčil Ren a zíral do doutnajícího ohniště.
"A ho gyh-," zahuhlala jsem.
Ren mi věnoval zajímavý pohled a já si uvědomila, že bych mohla polknout, a tak jsem také udělala. "A co když máme chybné informace?"
Povytáhl jedno obočí.
Asi před týdnem přijel posel s hlášením, že v sousedním království došlo ke krádeži docela slušné částky. Viníkův útěk z místa však nebyl moc dobře naplánovaný. Nejméně pět lidí ho spatřilo. Měl sice dlouhý plášť s hlubokou kápí a od krku po kořen nosu měl obmotán šál, ale hlupák zakopl a šál mu spadl. Jenže potom náhle zmizel a poslední stopa vedla k našemu království. To neprodleně vystavělo hlídky na hranicích.
"Jestli vám uteče, tak se neznám!!" Těmito slovy nám náš velící nadměrně hlasitě a stejně tak hrozivě přetlumočil oficiální rozkaz krále, který si trochu přestavěl k obrazu svému. Ještě teď jsem před sebou viděla jeho děsivý výraz.
"Třeba se na začátku choval jako hlupák schválně," řekla jsem.
Ren jen pokrčil Rameny, vstal a protáhl se. Už byl dávno ozbrojen. "Jdu na ohlídku," oznámil mi.

Zabalila jsem deky a posbírala misky. Zrovna jsem přepočítávala krajíce, když poblíž zašustilo listí. Dál jsem se přehrabovala v brašně a očima prohlížela okolí - jinak jsem hlavou nepohnula. Pravačku jsem nenápadně přesouvala k rukojeti mé házecí dýky uvázané v pouzdru na pravém stehnu.
Zvuk se opakoval.
Instinktivně jsem uskočila vzad. Nato se přede mnou rozplácla slečna v krásných dlouhých šatech. Zlatavé kadeře nakroucené do loken jí momentálně zakrývali celou hlavu. Obličejem ryla v zemi. Očividně můj úhyb nečekala.
Povytáhla jsem obočí. Do lesa se moc nehodila.
"Ehm," odkašlala jsem si. "Také vám přeju dobré ráno," řekla jsem a ruku, která původně střežila zbraň, jsem dala v bok.
Slečna se pracně podepřela rukama, aby se nadzvedla, a natočila hlavu ke mně. Následoval další útok na mou osobu. Znovu po mně skočila. Objala mi kolena a sama zůstala klečet. "Prosím, pomozte mi!"
Chvilku jsem zaskočeně zápolila s gravitací o rovnováhu a nakonec jsem vyhrála. "A co se děje?" dotázala jsem se konečně.
Velké modré oči mě vyděšeně pozorovaly a smáčely dívčiny tváře slzami. Slečna byla půvabná a tak nějak zvláštní. Trochu ještě dítě, pomyslela jsem si. Tedy, až na ty prsa. "Pro-pronásleduje mě nějaký chlap!" vypadlo z ní.
Povytáhla jsem obočí. "A proto tu po mně skáčete?"
Nechápala.
"No, když se žádá o pomoc, obvykle se to dělá jinak," pokrčila jsem rameny.
Zamrkala, asi aby rozehnala slzy a viděla mě ostřeji. Uhnula pohledem. "J-já měla hlad…" hlesla a zaměřila zrak na brašnu s chlebem.
Povzdychla jsem si a pracně se vysvobodila z jejího sevření. Zvedla jsem ze země brašnu, vytáhla krajíc a podala jí ho. "Chcete i tvaroh?"
"Ano, prosím! Děkuju!"
Posadila jsem se na kládu a podepřela si bradu dlaní. Přemýšlela jsem o tom, co mi právě řekla. Věděla jsem, že dokud to tu obchází Ren, nikomu se nemůže nic stát. Ale co když je ten chlap náš hledaný? A proč by pronásledoval nějakou dívku?
"To snad není pravda!" ozval se za mnou hlasitě Ren a mě málem trefilo.
Leknutím jsem vyskočila do pozoru a otočila se.
Dlouho na místě nezůstal a přesunul se ke slečně. "Co je zas tohle?!" optal se a ukázal na našeho hosta.
"Člověk!" vyhrkla jsem.
"Karin!" okřikl mě, až jsem se přikrčila.
Dívka se postavila.
"Tak promiň," hlesla jsem. "Jenže tuhle holku tu prý pronásleduje nějaký chlap! To jsem jí v tom měla nechat? A vůbec, co když je to ten, kterého hledáme?"
Očima mu proběhl záblesk pochopení. "V tom případě si ji vyslechneme."
Při slově "ji" jsme oba obrátili pohledy tam, kde stála. Tedy, alespoň tam stát měla. Místo toho jsem ji zahlédla utíkat zpátky do lesa. Zalapala jsem po dechu a rozběhla se za ní.
Ren nezůstal pozadu. Spíš mě předběhl. Rychlým pohybem ruky tasil svůj vrhací nůž, napřáhl se a hodil. Zbraň se ve vzduchu několikrát otočila a s mistrovskou přesností praštila uprchlici jílcem do týlu. Zmíněná se zapotácela, zakopla o kmen stromu a padla do jehličí. Tam zůstala nehybně ležet.
Ren doběhl a klekl si vedle ní. V jeho obličeji jsem spatřila překvapení.
Pár kroku před nimi jsem se zastavila a vyvalila oči. "To snad," načala jsem.
Dívka vůbec nebyla dívkou. Na zemi ležel drobný mladík v dámských šatech a vedle něj se válela paruka. Ren jen seděl, očividně nebyl schopen tuhle situaci rozdýchat. Přidřepla jsem si k omráčenému a chvilku ho sledovala.
"To je, ehm, zajímavé," konstatovala jsem. "Myslíš, že je to on?" dotázala jsem se.
Ren hlasitě polknul a očima sjel k chlapcovu objemnému hrudníku upnutému v korzetu šatů. Netrvalo dlouho a můj spolužák se dal do rozvazování oděvu.
Povytáhla jsem obočí. "C-co to děláš?"
Pokračoval.
"Hele, sundáváš oblečení spícím lidem často? Protože jestli to uděláš mě, střelím ti otrávený šíp do zadku!" vyhrožovala jsem.
Věnoval mi vražedný pohled a uvolnil poslední mašli na korzetu. Ten se rozepnul a na zem začaly padat zmačkané papírky.
Zamrkala jsem, spěšně jeden popadla a prohlédla si ho. "No páni," hlesla jsem užasle a zírala na jednu z mnoha bankovek.

Vypadalo to, že případ byl vyřešen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 30. června 2015 v 16:32 | Reagovat

Zajímavá povídka, celou dobu jsem čekala, co se na konci stane...
A zadání? Netroufám si tipovat :D

2 ichi ichi | E-mail | Web | 30. června 2015 v 21:07 | Reagovat

[1]: Dík. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama