01. kapitola: Podzimní novoty | Mračna nad Takawou

21. června 2015 v 22:48 | ichi |  Mračna nad Takawou
Moc se omlouvám za svou neaktivitu, ale to učení prostě dává zabrat. TwT Každopádně, vzpomněla jsem si, že mi na flashce leží rozepsaný příběh o rodičích mojí postavy účinkující v jedné textovce, takže ho sem dávám.

Doufám, že si příjemně počtete! :3



Mio nahlédla za roh domu a usmála se. Shinobu seděl na verandě a čistil svou katanu. Znovu se schovala a opřela se o zeď. Vzhlédla k nebi, k plujícím mrakům. Léto právě předávalo žezlo podzimu a vzduch se lehce ochladil - přesto si však nikdo zde v Takawě nemusel dělat starosti s teplejším oblečením.
Zafoukal příjemný vítr a rozcuchal její dlouhé havraní vlasy.
Povzdychla si. Takový krásný den pro oznámení takové krásné noviny. Cítila směs vzrušení, dobré nálady, ale i trochu strachu. Nevěděla, jestli její muž přijme novinu stejně jako ona. Každý den ho viděla tvrdě trénovat, volného času měl pomálu.
Naposledy si upravila žlutou yukatu s hnědým vzorem lístků javoru, uhladila vlasy a vyrazila vstříc hnědovlasému bojovníkovi.
Všiml si jí už z dálky a sotva se na ni otočil, jeho oříškové oči se rozsvítily radostí a něhou. Mio mu úsměv opětovala.
Posadila se vedle něj a sledovala jej, jak uklízí svou zbraň zpátky do pouzdra. Mlčela. Stále se ještě odhodlávala.
"Kdepak jsi byla?" zeptal se. Měl tolik příjemný hlas. Byl oblečen v šedém kosode a vínovém hakama.
Mio se zasněně usmála. "U léčitelky."
Shinobu si zjevně nevšiml jejího výrazu a málem vyletěl do stoje. "Co ti je? Jsi v pořádku? Nic tě nebolí?" S každou otázkou zvyšoval hlas a jeho výraz byl vystrašenější a vystrašenější.
Mio mu položila dlaň na rameno, aby se uklidnil, a zavrtěla hlavou. "Neboj, nejsem nemocná."
Shinobu zamrkal. "Tak proč jsi byla u léčitelky?"
"Já," nadechla se. Stále nevěděla, jak mu to říct. Bála se jeho reakce, a teď když přišla správná chvíle, znervózněla tak, jako nikdy v životě. "Překvapení," vypadlo z ní nepřítomně.
"Překvapení? Mio?" Jemně s ní zatřásl, protože se zdálo, že je mimo. "Jaké překva… Mio!"
Trhla sebou, když zaslechla své jméno, a nemotorně se na svého muže usmála.
Shinobu vyvalil oči a žena znejistila, snažíc se z jeho tváře vyčíst jeho následující chování. Tvářil se překvapeně.
A konečně otevřel ústa.
"Takže… já…" vypadávala z něj slova po jednom, "budu…" Aniž by dokončil větu, pokýval hlavou.
Jeho žena se lehce začervenala a napodobila ho.
Znovu zakýval a tentokrát se jeho koutky lehce nadzvedly. A s každým kývnutím se nadzvedávaly víc a víc. "U všech klasů, Mio!" vykřikl nečekaně, vyskočil a popadl ji za ramena. "Kdy? Jak? Kde? Totiž, to jako fakt? Fakticky fakt?"
"P-před dvěma měsíci," zrozpačitěla hned u první otázky a opatrně se vymohla z mladíkova sevření. Měla radost. Měla neskutečnou radost, že vidí jeho nadšení. Ucítila horkost ve tvářích a ve svých fialkových očích. "A jak? To snad víš," zavtipkovala nejistě a zahleděla se na zahradní jezírko.
Shinobu se konečně trochu uklidnil a posadil se. Následoval pohled své milované. Bylo na něm vidět nadšení. "To bude úžasný!" spustil. "Sotva se naučí chodit, začnu ho učit šermovat! Určitě bude tak dobrej, že se jednoho dne stane velitelem jednotek! Bude zachraňovat dámy v nesnázích a bude všem pomáhat!"
Mio zamrkala. "On? Co když budeme mít holčičku?"
Bojovník se zazubil. "Tak ona. Je v tom rozdíl? Jestli to bude holčička, bude určitě tak krásná, jako ty! A budu jí trénovat, v tom mi nezabráníš," podíval se na ni na první pohled dotčeně.
"V tom případě," vyhrkla, "je naučím čajový obřad, ať to bude ona nebo on!"
"Čajovej obřad dělaj holky," namítnul Shinobu.
"A bojují kluci," bránila se.
Odpovědí jí byl mladíkův významný pohled. "Copak ty nebojuješ?"
"T-to je něco jiného," řekla a odvrátila hlavu. "Jsem z kočovné rodiny, tam to bylo třeba."
"Mio," poplácal ji po rameni ve znamení, že jen vtipkoval.
"Dobře, ale naučím ho vyznat se v přírodě! Číst čas z hvězd! Rozpoznávat stopy zvířat," spustila nanovo a malinko se zarazila. "Když bude chtít," pokračovala tišeji.
Shinobu se zazubil a klekl si před černovlásku. Předloktím se opřel o její kolena a druhou rukou pohladil její bříško. "Pravda," souhlasil. "Necháme to na tobě. Tak si pospěš, tvoje máma se na tebe hrozně těší. A táta taky."
Mio překvapeně zamrkala a začervenala se. "Nemůže si pospíšit," namítla.
Hnědovlásek jí věnoval šťastný pohled a opřel se bradou o své předloktí. Znovu zavál vítr. Zavřel oči.
Mladá žena zase ucítila horkost na lících, jak se dívala na mladíkovu klidnou tvář, a rukou mu bezděky zajela do vlasů. "Shinobu?"
"Hm?"
"Miluju tě."
"Já tebe taky…"
Akinobu konal svou hlídku v ulicích vesnice, což naznačovalo jeho bílé haori se znakem rodiny na zádech, oblečené přes zelené kosode a hakama v tmavším odstínu. Bystrýma hnědýma očima bloudil okolím. Vesnici občas navštívilo pár poutníků a už se párkrát stalo, že si přisvojili něco, co jim nepatřilo.
Jeho pozornost přilákal most přes řeku Takawa u vstupu do vesnice. Drobná postava zahalená v plášti a slaměném klobouku kráčela směrem k mladíkovi. Od levého ramene přes tělo se jí táhl popruh upevňující na jejích zádech cosi malého podlouhlého, do látky zabaleného.
Mladíka zaujala natolik, že jeho nohy samy zamířily přímo k ní. Osoba se obdivně rozhlížela, přesto jí stín klobouku halil obličej. Překvapena vzhlédla, když jí Akinobu zastoupil cestu, a zastavila se.
Hnědovlasý mladík překvapeně zamrkal. Zpod slamáku si ho prohlížela dvojice velkých šedomodrých očí patřících dívce snad jen o pár let mladší než on.
"Proč mi stojíte v cestě?" promluvila opatrně a zabloudila ostražitým pohledem k mladíkovu meči. "Provedla jsem něco? Sotva jsem přišla."
"Ale vůbec ne," usmál se roztržitě Akinobu a uvědomil si, že se musel tvářit hrozně vážně. O krok ustoupil, aby opustil dívčin osobní prostor. "Omlouvám se vám, slečno," dodal. "Jen mě zaujalo tohle." Ukázal na předmět na jejích zádech. "Vypadá to neobvykle."
"Erhu," vysvětlila prostě, avšak i její výraz povolil.
"Erhu?" zamrkal mladík a obešel cizinku ze strany. Natáhl ruku a chystal se nahmátnout velké ladící kolíky.
"Nesahat!" vykřikla dívka, až se pár kolemjdoucích otočilo. "To strážci vesnic smí? Sahat bez dovolení, na co se jim zlíbí?!" obořila se na něj.
Akinobu letmo prohlédl výrazy zvědavců a zrudnul. "Slečno! U všech klasů, to jste to nemohla říct jinak?"
Cizinka zamrkala a rozhlédla se. I jí se do tváří vehnala červeň. "N-nic se neděje!" vyhrkla. "On mě vážně neobtěžoval!"
Dav souhlasně pokýval a s dalším nezájmem pokračoval ve své původní činnosti.
Hnědovlásek si oddychl. "Promiňte, neměl jsem…"
"V pořádku. Jen… Ten nástroj je pro mě důležitý a já nechci, aby se ho jen tak někdo dotknul," vysvětlila dívka znovu s měkkým úsměvem.
Ve stínu svého klobouku byla trochu záhadná. Akinobu si uvědomil, že by chtěl vědět, jak vypadá bez něj.
"Stejně bych se vám měl omluvit," vedl si pořád svoji.
"To je v pořádku, já…"
"Jen procházíte, nebo zůstáváte? V příštích dnech má být docela chladno a mohla by vám být zima."
"Ale já stejně…"
"No tak, slečno, to někam chvátáte?"
Cizinka už vypadala, že znovu vybouchne a bojovníkovi došlo, že ji už dvakrát nenechal domluvit. Nakonec se však rozmyslela, očividně nechtěla znovu přilákat pozornost zvědavých vesničanů. "Nemám peníze," šeptla.
Hnědovlásek zamrkal. Teprve teď si všiml, že dívčin kabát není nejnovější a její klobouk se místy rozpadá. Nejspíš byla potulnou muzikantkou a poslední dobou se jí moc nedařilo. Povzdychl si.
"Tak to tuplem nikam nepůjdete," rozhodl a zarputile dal ruce v bok. "Nevezmu si vás na svědomí!"
"Ale já nemám peníze!" zopakovala. "Jak bych mohla zaplatit nocleh?"
Akinobu se zazubil. "Tady jste v Takawě. Za trochu práce a pomoci vám půjčí postel! Nejste líná, že ne?"
Cizinka znejistěla. "Nejsem," řekla.
"V tom případě domluveno!" Bez dalších okolků ji popadl za zápěstí a vlekl do místní hospody.
Nemohl si pomoct. Vždycky byl takový. Vždy, když bylo potřeba, činil se, jako by chtěl zachránit celý svět. Déšť, zima, vedro - nic pro něj neznamenalo překážku.
Cizinka s ním brzy vyrovnala krok, ačkoliv trochu klopýtala. Než se nadála, stáli před barovým pultem.
"Ale, copak potřebujete?" usmála se stařenka, vlastnice podniku, a uklidila utřenou sklenici do poličky.
Dívku napadlo si sundat klobouk, přeci jen málem zapomněla na slušnost. Akinobu vykulil oči a zadržel zalapání po dechu.
Byla krásná. Rovné plavé vlasy k ramenům, světlá pleť, malý nosík a drobná ústa. Z cesty byla docela pocuchaná, velké oči měla unavené, ale i tak se mladíkovi zalíbila.
Cizinka si ho nevšímala a uklonila se stařence. "Předem říkám, že nemám peníze. Omluvte mou troufalou žádost. Nenašlo by se u vás malé místečko na přespání? Mohu vám uklidit dům, obsluhovat hosty, jestli budete chtít." Po očku vzhlédla ke stařence.
Starostlivě se usmívala. "Vidím, dítě, jsi pěkně zdrchaná," řekla. "Ráda ti poskytnu místečko. Ta věc na tvých zádech…" řekla a odmlčela se. Z jejích očí se dalo vyčíst zaujetí.
"To je erhu," usmála se.
"V tom případě nám můžeš po večeři zahrát. To bude stačit!" zazubila se majitelka. Na několika místech jí chyběl chrup.
Dívka zamrkala. "Vážně?"
"Když tu bude hudba, budu mít vyšší útratu, ne?" mrkla na ní a podala jí klíček. "Aki-chan?" usmála se na mladíka. "Byl bys tak hodný a odvedl ji nahoru? Dneska jsem tu sama. Druhé dveře vpravo."
Hnědovlásek kývnul, už se stačil uklidnit, a naznačil dívce, ať jde za ním. Vystoupali po schodech a Akinobu otevřel dveře pokoje.
"Majitelka je hodná, co?" nadhodil, aby řeč nestála.
Plavovláska se usmála a vstoupila. "To je, díky. Už… asi můžeš jít," znejistěla. "Chtěla bych se umýt a tak…"
Akinobu se stihl opřít o futro a hned se zase narovnal. "Jo, promiň, už mizím," začervenal se. "Mimochodem, jsem Akinobu," otočil se ještě.
"Já… jsem Makoto."
Shinobu se procházel verandovitými chodbami domu s hlavou zdvihnutou ke stropu a mnul si bradu. Shika, Chiyo, Maya, Hiro, Kannon…
Ponořen v myšlenkách a jménech naprosto ignoroval povědomé rychlé kroky a varovný výkřik, a vycházeje zpoza rohu, byl smeten k zemi vlastním bratrem.
"Aki, co blbneš!" obořil se na sourozence, sbíraje se ze země.
"Promiň, promiň, promiň!" hýkal mladší z nich a vyskočil na nohy. "Táta nechal vzkázat, ať urychleně přijdu, tak jsem běžel."
Tak táta, pomyslel si mladík a povytáhl obočí. Ueda Yuuzou byl nejen jejich otcem, ale i velitelem jednotky Takawa, a velmi si potrpěl na kázeň. Urychleně přijď byl služební název pro máš průšvih, což Yuuzou nechtěl před ostatními vojáky používat. Význam fráze se stal veřejným tajemstvím.
"Cos proved?" optal se Shinobu.
Akinobu spojil ruce za zády a začal si hrát s prsty. "Já zapomněl na hlídku, abych pomohl jedný holce."
"Pomohl jedný holce?!" Yuuzouův hlas se rozlehl po celé místnosti, i v chodbě za ní. "Akinobu, měl jsi hlídku!"
Shinobu, který trval na doprovázení svého bratra, se přikrčil. Jejich otec sice nějaké ty šediny měl, přesto byl stále mlád a plný síly. A uměl být pěkně hlasitý. Na sobě měl tmavě modré kosode s šedými hakama a seděl s nohama složenýma pod sebou. Prozíravýma, skoro černýma očima, sledoval oba syny.
"Já vím, tati… veliteli," opravil se Akinobu. "Ale ona… prostě… nemohl… jsem si pomoct."
Yuuzou si unaveně povzdychl a ztišil hlas. "Co bys dělal, kdyby se v době tvé nepřítomnosti něco stalo?"
Akinobu sklopil oči. "Omlouvám se."
"Budu tě muset potrestat," řekl muž s přísným výrazem.
Mladík se ovládl, aby nepředvedl nějaký zoufalý výraz. Už se zase viděl u praní spodního prádla.
"Tati?" vložil se do toho Shinobu. Yuuzou vzhlédl. "Možná, že dneska bys ho mohl ušetřit," navrhl s úsměvem.
Muž povytáhl obočí a upil sake. "A důvod? To prádlo nikdo nechce prát a pěkně se to tu zas hromadí."
Starší mladík potlačil vyprsknutí nad bratrovým obličejem. "Dost dobrý důvod," zazubil se. "Budeš děda."
Akinobu vyvalil oči a Yuuzou vyprsknul celý lok.
Začal se dusit. "Děda?!" zeptal se mezi kašláním muž.
"No děda. To je když tvůj syn bude mít…"
"Já vím, kdo je děda, ty drzoune!" přerušil ho Yuuzou s vážným výrazem, který se vzápětí změnil ve smích. "Tak děda, jo?" prohlásil a znovu se zasmál. "No konečně! A já si furt říkal, co v tom pokoji s Mio-chan děláte nebo neděláte! Už jsem ti chtěl jít ukázat, jak na to! Hahaha!"
Shinobu přimhouřil oči. "Děláš si srandu, že jo?"
Výsledkem byl Yuuzouův nekontrolovatelný záchvat smíchu nad výrazem, který se mu povedlo vyloudit ze synovy tváře. Kromě přísného velitele byl i otcem a nyní i skoro dědečkem, který se dokázal od srdce zasmát.
Budoucí tatínek se při tom uvědomění lehce usmál.
Nato se ozvalo šoupnutí dveří a silný ženský hlas. "Ale, ale! Copak jsem to tu slyšela?"
Bratři se otočili. Ve dveřích stála velmi pohledná žena v těch snad nejlepších letech. Černé dlouhé vlasy svázané ve vysokém culíku házely namodralé odlesky, smyslnýma jako uhel černýma očima bloudila mezi výrazy těch tří. Oblečena byla jako vždy výstředně, jedna ruka zahalena v rukávu světle modrého kosode, zatímco druhá si užívala volnosti. Velká pevná prsa jí zakrýval jen obvaz. Hakama byly tmavě hnědé.
"Někdo tu mluvil o bráchovi jako dědovi, jo?" ušklíbla se šibalsky a opřela se o futro.
Shinobu se zazubil. "No jo no. Už to tak bude. A ty budeš prateta."
Yuuho se rozešla ke svému synovci. "Neříkej prateta… zní to moc staře."
"Ale ty jsi… Au!" vyhrknul Akinobu a než dořekl, žena ho cvrnkla do čela.
"Trochu slušnosti, škvrně," vyplázla na něj jazyk. "Shinobu?"
"Hm?" odpověděl mladík.
"Pak tě vyslechnu ohledně toho děcka," mrkla na něj. "Teď kdybyste oba dovolili, velitelské záležitosti."
Yuuho byla Yuuzouova zástupkyně - jeho pravá ruka. Pod jejich velením existovalo sedm divizí a každá z nich měla svého kapitána. Na tomto uskupení se před sedmdesáti lety domluvili tehdejší vůdcové rodin a dodržovalo se dodnes.
Bratři věděli, že zde pro ně nyní není místo, a tak opustili pokoj.
Zašli až za roh, kde se Akinobu znovu rozpovídal. "No páni, takže ty budeš tátou, jo?" usmíval se. "Už víš, jak ho nebo jí pojmenujete?"
Shinobu zavrtěl hlavou. "Přemýšlel jsem nad tím, když jsi do mě vrazil." Na oko naštvaně se na bratra podíval. "Jestli mě něco napadlo, kvůli tobě jsem to zapomněl."
Mladší z mladíků si založil ruce na prsou a ušklíbl se. "Jasně, a taky můžu za to, že se zítra ochladí."
"Přesně," zazubil se starší. "A co že jsi vlastně tak veselý? Seřval tě velitel a urazil jsi Yuuho… zase. Neměl bys cítit aspoň trochu viny?"
"Asi jo no. Ale je spousta věcí, která tu vinu převyšuje," zapřemýšlel. "Nemusím prát spodní prádlo…"
"Jdu dneska za tou holkou," doplnil ho Shinobu stejným tónem.
"Jdu dneska za tou holkou," zopakoval bratr a na čele mu vyskočila žilka. "Shinobu!"
"Takže jdeš?" zazubil se ten druhý.
Akinobu se lehce začervenal a jeho bratr zamrkal. Takhle ho ještě neviděl! "Jo… jdu."
"No tak, no tak, co je vlastně zač? Jak vypadá?" zajímal se Shinobu.
Akinobu vzhlédl kamsi k nebesům. "Je krásná. A hrozně zvláštní." Obrátil se na bratra. "Je muzikantka. Dneska večer hraje v hospodě, tak tam přijď i s Mio-san."
Shinobu se usmál. "Domluveno."

Slunce se blížilo ke konci své každodenní pouti, nebe na západě zrudlo a stíny se prodloužily. Maskovaná postava se v sedě opřela o komín a tiše se uchechtla. "Vše může začít…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 1. července 2015 v 11:43 | Reagovat

Páni, to bylo strašně zajímavý! Jen jsem tu seděla a musela číst dál a... pak ten konec! Kdo je ta maskovaná postava?! Co může začít? Já to chci vědět! O_O :-D

2 ichi ichi | E-mail | Web | 2. července 2015 v 0:02 | Reagovat

[1]:Jsem moc ráda, že tě to takhle zaujalo. :3 A neboj, mám rozepsanou další kapitolu. :-D

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 25. července 2015 v 19:43 | Reagovat

Četlo se mi to dobře. Takové příjemné, naivní, přesně akorát pro tyhle dusné dny :-)
Moc hezky píšeš, jednoduše, lehce takže se nedopouštíš výrazných chyb. Můžu říct jen- jen tak dál :-D

4 ichi ichi | E-mail | Web | 25. července 2015 v 20:53 | Reagovat

[3]: Děkuji. :D

5 Avannea Avannea | Web | 9. února 2016 v 18:59 | Reagovat

Promiň, že jsem se k tomu dostala až teď :-| Každopádně moc hezké, na další kapitolku se těším :D ;D

6 ichi ichi | E-mail | Web | 9. února 2016 v 19:15 | Reagovat

[5]: Děkuji moc. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama