Únor 2016

02. kapitola: Prosba o pomoc | Mračna nad Takawou

10. února 2016 v 22:38 | ichi |  Mračna nad Takawou
Nový díl je po dlouhé době konečně na světě. Přeji příjemné čtení.

Co (ne)dělat, když vytváříte postavu 1/2 | Textová RPG

10. února 2016 v 19:29 | ichi |  Textová RPG
Po přečtení pravidel hry a zjištění, co si můžete a nemůžete dovolit, přichází konečně ta úžasná část! Vaším úkolem je popustit uzdu své fantazii a vymyslet postavu, za kterou budete ve hře účinkovat. Není to super?! Raději zadržte, než necháte vaše prsty běhat po klávesici. Ráda bych vám ukázala několik základních chyb, jimž je třeba se vyvarovat.

Mračna nad Takawou

9. února 2016 v 18:35 | ichi

Spolu s podzimem přichází do Takawy talentovaná muzikantka Makoto. Původně vesnicí pouze prochází, avšak přicházející chladné období a nedostatek teplého oblečení ji dotutí zůstat. Mezitím se začnou dít podivné věci. Jako kdyby se do oblasti Namura nastěhoval nějaký loupežný klan. Pocestní jsou přepadáváni v daleko větší míře, sem tam někomu zmizí zvíře. Takawská pořádková jednotka rodiny Ueda má najednou plné ruce práce a ve většině případů se jí daří problémy řešit.
Jenže ve stínech se cosi skrývá. Cosi, co stahuje mračna nad Takawou.

akce, bojová umění, fantasy, romantika, samurajové


12+

01. kapitola:Podzimní novoty
02. kapitola:Prosba o pomoc
03. kapitolaChystá se.

(Obrázek je mou vlastní tvorbou.)

Hráč, vypravěč a administrátor | Textová RPG

8. února 2016 v 23:03 | ichi |  Textová RPG
U textových RPG se v neherní rovině můžete setkat se třemi statusy. Jsou jimi hráč, vypravěč a administrátor. Každý z nich má svá práva a povinnosti. Pojďme se na ně podívat.

První krůčky | Textová RPG

7. února 2016 v 19:45 | ichi |  Textová RPG
Také jsem zažila ten počáteční pocit. Přijdete na stránku, kde sídlí nějaká textovka, a zůstanete civět. Co teď, ptáte se sami sebe. Následující článek by vám mohl pomoci. :3

Nový vzhled a následující dění

6. února 2016 v 22:51 | ichi |  Já a mé povídání

Nový kabátek

Jak jste si jistě všimli, blog dneska vypadal všelijak, jelikož jsem ho převlékala do čistých šatečků. Říkám si, že mu to docela sluší, co myslíte?
Tak nějak cestou vytratil postranní menu. Napadlo mě, že pokud se blog zaměřuje primárně na zveřejňování povídek, mohla by čtenáři absence navigačního sloupce zpříjemnit čtení. Navíc mám opravdu málo rubrik, takže nebyl problém zcvrknout je do záhlaví.
Další změnou je struktura některých rozcestníků. Pamatujete se, jak jsem rozdělala rozcestníky pro žánry? Články jsem využila na něco úplně jiného, takže rubrika Já&Blog má teď odkaz původně odkazující na žánr Bojová umění. xD Žánry jsou nyní, stejně jako abecední rozdělení, součástí článku Příběhy.

Budoucí díly a samostatné povídky

Už jsem byla zpovídána, že s novým vzhledem bych mohla častěji přidávat nové díly. Já jsem tak hrozně líná! :D Avšak jako kompenzaci tu pro vás něco mám! Původně jsem chtěla do vzhledu zakomponovat nějakou z mých vlastních postav, což nakonec trochu nevyšlo a já se uchýlila ke Googlu. Přesto jsem nakreslila chibi* verzi Karin Zeleňské, která vystupuje v povídce Pohraniční stráž - Krádež a v mnou připravované sérii Nezbedná princezna. Tady ji máte! :D
(*Chibi znamená japonsky zakrslík a označují se tak kresby, v nichž danou osobu nakreslíte v roztomilém provedení s obrovskou hlavou a prťavým tělíčkem.)

Odkazy

6. února 2016 v 22:06 | ichi


Zkopírujte si ikonku do menu či jiného boxu. :3
(Vím, je krapet nečitelná. Jde pouze o prozatimní ikonku, protože jsem ji rovnou uložila v png a teprve pak jsem si všimla, jak vypadá. xD Ale obrázek s vrstvami jsem mezitím zavřela. Předělám později. :3)









(Uííííjaháááá! xD)




Chtěli byste, aby se v článku nacházela reklama i na vaši stránku? Napište mně do komentářů. Jedinou podmínkou však je, že moje ikonka či odkaz se objeví někde na vašem blogu či stránce. :3



Ikonky nacházející se na blogu.

České fonty

Font nadpisu ve článcích.


Pátek aneb ichi, hromadná a závod

6. února 2016 v 13:15 | ichi |  Já a mé povídání
Včera byla vážně sranda. Po zápočtovém testu z fyziky, který jsem málem nedopočítala kvůli nudli a absenci kapesníku, jsem vyběhla ze školy, abych mohla stihnout případný autobus do Prahy. Jízdní řád mě rázem uklidnil, jelikož mně rychlík měl jet až za třicet tři minut. S pokrčením ramen jsem tedy vyrazila na kladenské autobusové nádraží, protože nerada někde postávám. Asi v půlce cesty mně došlo, že autobus prve přijíždí na nádraží a pak teprve na zastávku u školy, tudíž se mohlo klidně stát, že spoj opustí město beze mě.
Změnila jsem proto směr ke gymnáziu, které se nacházelo podstatně blíž. Už z dálky, která krátkozrakému s neaktuálním počtem dioptrií na brýlích dovolila rozeznat písmenka velikosti příborové vidličky na výšku, jsem spatřila autobus, jehož display hlásal směr Nádraží Veleslavín. S krosnou na zádech jsem vyvinula rychlost dostačující k zastižení dopravního prostředku, avšak nakonec nebyla má snaha potřeba, jelikož se mezitím na zastávce utvořila fronta.
Spokojeně jsem nastoupila a usedla, autobus byl nízkopodlažní, a proto mně nehrozila žádná obvyklá nevolnost. Kontrolujíc čas jsem se usmála. Mohla jsem na krásno stihnout vlak do Budějc!
Po půlhodinové cestě, kdy jsem dostala možnost prohlédnout si znovu Lidice, jsem se nepatrně zamračila. Obvyklá cesta z Kladna d Prahy přeci zabírala právě těch třicet minut!
Během okružní jízdy okolo letiště Václava Havla jsem byla již plně smířená, že jsem v zápalu chvatu naběhla do tzv. couráku a že mi vláček nejspíš ujede.
Na Veleslavíně jsem vyběhla z autobusu, prst připravený na tlačítku odesílání, abych mohla pražskému dopravnímu podniku zaplatit za přepravu metrem. To dorazilo asi tři minuty po mém přiběhnutí. Prakticky hned po odjezdu z Můstku jsem vyhrála svůj obvyklý souboj se šálou, která jako vždy chtěla setrvat pod krosnou a tlačit mě do zad.
Metro konečně zastavilo na zastávce Muzeum a pro mě byl odstartován další závod. Eskalátory byly kupodivu zcela volné, chyběli na nich častí překážející hluchouni, kteří neuhnuli ani po šestém s dovolením. Vlak odjíždějící na Hlavní nádraží jsem se vší slávou stihla, a když jsem se vydýchaně a zcela zničeně opřela o tyč, dveře se zavřely. Měla bych začít běhat… Moje fyzička trpí… Vlastně skoro žádná není.
Koupě jízdenky proběhla v celku rychle. Vyděšená pohledem na tabuli, která hlásala, že mi vlak odjíždí za minutu, jsem z posledních sil vyrazila na sedmé nástupiště, kde nic nestálo. Tedy stálo, ale do Holešovic jsem nechtěla.
Unaveně jsem se zhroutila na lavičku a zavolala příteli, protože dle odjezdové tabule spoj odjížděl o deset minut dříve než obvykle. Přítel mně však oznámil, že v tenhle čas nic nejede a já se plácla do čela. Nejspíš jsem si popletla tabule a údaje zjišťovala z té příjezdové.
A tak jsem skejsla na hodinu na Hlaváku, kde jsem svedla další bitvu. Mé svědomí se rozhodovalo mezi smaženými kopýtky a klouby z Burger Kingu a bagetou z trafiky. Bageta byla špatná volba… Na kopýtkách bych si určitě pochutnala víc… Ale co já bych pro zvířátka neudělala, že?
Další spoj jel již podle jízdního řádu a pro mou maličkost se našlo místo u okna po směru jízdy. Jako obvykle jsem vytáhla počítač a knížku a jala se hodit si krosnu na odkládací poličku nad hlavou. Jaksi se mi tentokrát nepodařilo dodržet správný algoritmus a zavazadlo skončilo na mé hlavě. S heknutím jsem zabrala a koutkem oka zachytila na první pohled určitě zdatného chlapíka sedícího kousek ode mě. Byla jsem si jistá, že o mé snaze věděl, avšak nehnul ani brvou. Jelikož jsem v tu chvíli nemohla pokrčit rameny, bez onoho gesta jsem se obešla a dostala krosnu tam, kde jsem ji chtěla mít. Během usazování jsem přemýšlela, který ze dvou obvyklých typů onen chlapík je. Možná se snažil už tolikrát dívce či ženě pomoci a ona se zachovala jako hloupá husa nevážící si společenských pravidel a vlastně i slušného chování. Nu, nebo to byl ignorant.
Do Budějc jsme dojeli vlastně skoro včas, takže jsem v duchu Českým drahám zatleskala.
A to je konec mé včerejší cesty hromadnou dopravou, jelikož po Budějcích se pohybuji zásadně pěšky.


Co vy? Máte nějaké příhody z cest? Pochlubte se. :3

Vaše ichi :3