Pátek aneb ichi, hromadná a závod

6. února 2016 v 13:15 | ichi |  Já a mé povídání
Včera byla vážně sranda. Po zápočtovém testu z fyziky, který jsem málem nedopočítala kvůli nudli a absenci kapesníku, jsem vyběhla ze školy, abych mohla stihnout případný autobus do Prahy. Jízdní řád mě rázem uklidnil, jelikož mně rychlík měl jet až za třicet tři minut. S pokrčením ramen jsem tedy vyrazila na kladenské autobusové nádraží, protože nerada někde postávám. Asi v půlce cesty mně došlo, že autobus prve přijíždí na nádraží a pak teprve na zastávku u školy, tudíž se mohlo klidně stát, že spoj opustí město beze mě.
Změnila jsem proto směr ke gymnáziu, které se nacházelo podstatně blíž. Už z dálky, která krátkozrakému s neaktuálním počtem dioptrií na brýlích dovolila rozeznat písmenka velikosti příborové vidličky na výšku, jsem spatřila autobus, jehož display hlásal směr Nádraží Veleslavín. S krosnou na zádech jsem vyvinula rychlost dostačující k zastižení dopravního prostředku, avšak nakonec nebyla má snaha potřeba, jelikož se mezitím na zastávce utvořila fronta.
Spokojeně jsem nastoupila a usedla, autobus byl nízkopodlažní, a proto mně nehrozila žádná obvyklá nevolnost. Kontrolujíc čas jsem se usmála. Mohla jsem na krásno stihnout vlak do Budějc!
Po půlhodinové cestě, kdy jsem dostala možnost prohlédnout si znovu Lidice, jsem se nepatrně zamračila. Obvyklá cesta z Kladna d Prahy přeci zabírala právě těch třicet minut!
Během okružní jízdy okolo letiště Václava Havla jsem byla již plně smířená, že jsem v zápalu chvatu naběhla do tzv. couráku a že mi vláček nejspíš ujede.
Na Veleslavíně jsem vyběhla z autobusu, prst připravený na tlačítku odesílání, abych mohla pražskému dopravnímu podniku zaplatit za přepravu metrem. To dorazilo asi tři minuty po mém přiběhnutí. Prakticky hned po odjezdu z Můstku jsem vyhrála svůj obvyklý souboj se šálou, která jako vždy chtěla setrvat pod krosnou a tlačit mě do zad.
Metro konečně zastavilo na zastávce Muzeum a pro mě byl odstartován další závod. Eskalátory byly kupodivu zcela volné, chyběli na nich častí překážející hluchouni, kteří neuhnuli ani po šestém s dovolením. Vlak odjíždějící na Hlavní nádraží jsem se vší slávou stihla, a když jsem se vydýchaně a zcela zničeně opřela o tyč, dveře se zavřely. Měla bych začít běhat… Moje fyzička trpí… Vlastně skoro žádná není.
Koupě jízdenky proběhla v celku rychle. Vyděšená pohledem na tabuli, která hlásala, že mi vlak odjíždí za minutu, jsem z posledních sil vyrazila na sedmé nástupiště, kde nic nestálo. Tedy stálo, ale do Holešovic jsem nechtěla.
Unaveně jsem se zhroutila na lavičku a zavolala příteli, protože dle odjezdové tabule spoj odjížděl o deset minut dříve než obvykle. Přítel mně však oznámil, že v tenhle čas nic nejede a já se plácla do čela. Nejspíš jsem si popletla tabule a údaje zjišťovala z té příjezdové.
A tak jsem skejsla na hodinu na Hlaváku, kde jsem svedla další bitvu. Mé svědomí se rozhodovalo mezi smaženými kopýtky a klouby z Burger Kingu a bagetou z trafiky. Bageta byla špatná volba… Na kopýtkách bych si určitě pochutnala víc… Ale co já bych pro zvířátka neudělala, že?
Další spoj jel již podle jízdního řádu a pro mou maličkost se našlo místo u okna po směru jízdy. Jako obvykle jsem vytáhla počítač a knížku a jala se hodit si krosnu na odkládací poličku nad hlavou. Jaksi se mi tentokrát nepodařilo dodržet správný algoritmus a zavazadlo skončilo na mé hlavě. S heknutím jsem zabrala a koutkem oka zachytila na první pohled určitě zdatného chlapíka sedícího kousek ode mě. Byla jsem si jistá, že o mé snaze věděl, avšak nehnul ani brvou. Jelikož jsem v tu chvíli nemohla pokrčit rameny, bez onoho gesta jsem se obešla a dostala krosnu tam, kde jsem ji chtěla mít. Během usazování jsem přemýšlela, který ze dvou obvyklých typů onen chlapík je. Možná se snažil už tolikrát dívce či ženě pomoci a ona se zachovala jako hloupá husa nevážící si společenských pravidel a vlastně i slušného chování. Nu, nebo to byl ignorant.
Do Budějc jsme dojeli vlastně skoro včas, takže jsem v duchu Českým drahám zatleskala.
A to je konec mé včerejší cesty hromadnou dopravou, jelikož po Budějcích se pohybuji zásadně pěšky.


Co vy? Máte nějaké příhody z cest? Pochlubte se. :3

Vaše ichi :3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 6. února 2016 v 20:03 | Reagovat

Tak to ty jsi jeden z těch ničitelů poklidné jízdy na eskalátorech? xD
Já žádné příhody z cest nemám, vždycky zasednu pokud to jde a učím se... (Tedy neděje se nic kromě toho, že se skoro vždy přihodí nějaká nepochopitelná událost, když jedu tam, kde to nemám "nacvičené" - třeba se najednou zničehonic bez příčiny zastaví tramvaj a nechce jet xD)

2 ichi ichi | E-mail | Web | 6. února 2016 v 20:30 | Reagovat

[1]: Jak ničitelů?! Já chvátám! :-D Existuje nepsané pravidlo, že se na eskalátorů stojí na jedné straně po jednom, aby byla druhá průchozí! :-D

3 Ki Ki | E-mail | Web | 6. února 2016 v 22:03 | Reagovat

[2]: Tak to jsem příkladem nepsaného pravidla a dodržuji poklidný pobyt na eskalátorech (eskalátory mají můj respekt... žerou tkaničky!) xD
Páni, ty nám to tu nějak zvelebuješ ohledně designu 8-O

4 ichi ichi | E-mail | Web | 6. února 2016 v 22:09 | Reagovat

[3]: Svaz uchvátaných ničitelů poklidné jízdy na eskalátorech ti tímto děkuje! :-D
No, chtělo to změnu. Vzhledem k charakteru blogu jsem si řekla, že čtení povídek bude daleko příjemnější bez postranního menu. :3

5 Ki Ki | E-mail | Web | 6. února 2016 v 22:16 | Reagovat

[4]: Já mám postranní menu v oblibě! I když musím uznat, že tato varianta se mi líbí taky...
To tedy znamená, že teď budeme mít hodně povídek ke čtení, když už proběhla i takováto změna designu? xD (Hrozně se omlouvám za tolik komentářů, ale já se prostě zeptat musela! xD)

6 ichi ichi | E-mail | Web | 6. února 2016 v 22:27 | Reagovat

[5]: Éééé... ne. :-D
V pohodě, já mám komentáře ráda. Vlastně mě krapet síří lidi, co nenapíšou žádný. :D
Povídky budu pořád psát svým šnečím tempem. xD Ačkoliv je fakt, že mě čeká už jen jedna zkouška, takže by se to mělo zlepšit. Ale nic neslibuju. xD

7 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 7. února 2016 v 15:21 | Reagovat

Tak mne dost často ujíždí vlak před nosem..... :-D

8 ichi ichi | E-mail | Web | 7. února 2016 v 16:19 | Reagovat

[7]: Ále tak mně neujel. On totiž nejel vůbec. :-D

9 Anchor Anchor | E-mail | Web | 8. února 2016 v 16:05 | Reagovat

Jojo, fyzička... Měla bych běééhat! :-! Zabrat mi dají i dlouhatánské schody u nás v ústavu (= láskyplný název pro náš gympl) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama