Kapitola první | Čarodějčina pomsta

18. března 2016 v 23:01 | ichi |  Čarodějčina pomsta
Přicházím s novotinou, kterou jsem plánovala několik let. Musím říct, že jak jsem dospívala a měnila četbu, změnilo se i hodně na tomto příběhu. Zkrátka mě v mých šestnácti něco napadlo, avšak stále jsem s příběhem nebyla spokojená, protože mi připadal jako podivná kytičková fantasy. Nu, možná malinko potemněla. Změnila se dokonce i hlavní postava a to k nepoznání. Tentokrát jsem spokojená a tak vám přináším první kapitolu. Přeji příjemné čtení.

...

Lena se narovnala v sedle svého grošovaného koně. Ze zamyšleného hledění před sebe povolila svaly a hrbila se, za což ji velmi brzy odměnila záda a zátylek. Jeli několikátou hodinu a dívka teprve nyní zahlédla výjezd z lesa, který donedávna zakrýval kopec a na něm hustý porost. Přechod z lesní cesty na polní prakticky nepoznala. Záhy je místo smrčin obklopovala prázdná políčka, za nimiž se rozkládala drobná vesnička.
Slunce se v závoji mraků líně škrábalo nad vršky hor v dáli, a přesto v tomto období nemělo ani zdaleka šanci dosáhnout vrcholu oblohy. Dívka si poupravila zapínání pláště a zahleděla se na vesnici před nimi. Cítila nervozitu a k jejímu vlastnímu údivu i záchvěvy nedočkavosti.
"Vidím, že bys nejraději kopla klisnu do slabin a hnala ji až do Doliní," zasmál se Redar, prošedivělý muž jedoucí po Lenině boku na hnědém valachovi.
Plavovláska překvapeně odvrátila pohled od domků. "Už mi není deset, abych se přiřítila na náves jako velká voda," věnovala mu úsměv. "Jen jsem ji už dlouho neviděla."
Muž se zasmál. "I já se na ni těším. Vždycky mě zahřeje u srdce, když se na nás to naše sluníčko usměje!"
Podkovy dále duněly v tempu kroku a zastavily se teprve před malým stavením, ne moc odlišným od ostatních v obci. Na okně ležel černý kocour a líně pohupoval ocasem.
"Zdá se mi," zazubil se Redar, "že tu leží zrovna tak, jako když jsme odjížděli."
"Musel," pokrčila rameny Lena. "Jinak si nedokážu představit, proč je dvakrát takový."
Dveře stavení se rozrazily dokořán a na zahradu vyběhla drobná rusovláska. Její oči se rozzářily a ona samým překvapením zapomněla, jak se mluví. Zůstala na oba němě zírat.
Lena se pousmála a prohlédla si ji. Naposledy se viděly, když měla plavovláska třináct let. O dva roky mladší dívka, která pro ni byla jako sestra, vyrostla do krásy. "Ráda tě vidím, Miyaren."
Ozvaly se další kroky a vedle rusovlásky se zastavila plnoštíhlá žena v zástěře a šátku na vaření. Na rozdíl od Miyaren se měla hned do hovoru. Teatrálně spráskla ruce. "Pro pána krále! Já si říkala, proč děvče civí z okna a ke slovu se nemá. Redare, tys nezemřel?"
Muž povytáhl obočí. "Já si připadám dost živý."
Hospodyně dala rázně ruce v bok. "Tak to seskoč z koně, protože mě začíná bolet za krkem. Leno, drahoušku, je z tebe pěkná krasavice!"
Plavovlásčin mírný úsměv nezmizel. "Buďte zdráva, Soňo."
Obstarali koně a odebrali se do chalupy. Soňa postavila na stůl ošatku s voňavým chlebem, máselník a slánku, před Redara položila hrnek melty a děvčatům odlila teplý odvar z meduňky, maliníku, řepíku a černého rybízu. Sama se vrátila ke skládání buchet na pekáč. Světnicí voněla povidla.
Z Miyaren konečně opadlo prvotní překvapení. Vesele plnila těsto povidly s úsměvem od ucha k uchu.
"Vy si opravdu umíte vybrat, kdy přijet. Věčnost si lítáte po světě, a když už si na nás vzpomenete, vrátíte se zrovna teď. Postesklo se ti po býčkovi, Redare?" přemítala žena. Lena poznala, že je nazlobená.
Muž odložil hrnek a kajícně se po Soně ohlédl. "Měli jsme zkrátka cestu okolo. Totiž, chtěl jsem říct, že se mi zastesklo po tobě."
Probodla jej pohledem. "A po buchtách."
Miyaren se zahihňala. "Už ho netrapte, teto. Já jsem náhodou moc ráda, že jste se vrátili zrovna na Masopust. Tedy, zůstanete až do úterka, že ano?" Poslední věta zněla celkem přísně.
Lena polkla sousto a zamrkala. Rusovláska vypadala umanutě. Krátce se zamyslela. Možná by se nic nestalo, kdyby si na pár dní odpočinuli. Navíc byli poslední dobou o chlebových plackách a sušeném masu. "Co myslíš, Redare?"
Redar byl muž, který zkrátka nikde dlouho neposeděl. Obvykle by se zdráhal a vymýšlel výmluvy, jenže tentokrát jej propalovala nejen jeho přísná sestra, ale i mladičká Miyaren, v jejíchž nebesky modrých očích se odráželo očekávání. Muž si povzdychl. Původně chtěl na Tučný čtvrtek odjet hned, co se dosyta nají, přesně jak Soňa říkala. Přesunul smaragdově zelený pohled na plavovlásku. Najednou jej napadlo, že jí vlastně nikdy nedopřál příliš možností setkat se s vrstevníky. Nestěžovala si, nikdy ani slůvkem. I teď čekala na jeho vyjádření a nijak jej nenutila. Obrátil se na sestru s Miyaren a zazubil se. "Samozřejmě, že zůstaneme. Odjedeme na Popeleční středu."
Tučný čtvrtek se vydařil. Vydatné masité jídlo po dlouhém období bez pestré stravy přišlo každému obyvateli Doliní vhod. Pravda, některým až příliš. Takový Redar pojedl a popil tak moc, že usnul po desáté hodině večerní a Lena musela požádat dva mládence, aby jí pomohli odnést tělo jejího společníka do postele, neboť v hospodě zmlknul uprostřed věty v poloze filozofa.
"Jsi poprvé v Doliní?" zajímal se hnědovlasý mladík, jenž se představil jako Kiren, když nechali Redara odpočívat. Druhý z pomocníků si šel po svých.
"Ne," odvětila Lena.
"To je zvláštní, nikdy jsem tě tu neviděl."
"Vskutku zvláštní."
"Jak je to možné?"
Dívka pokrčila rameny. "Před několika lety jsem odsud odešla. Možná ses přistěhoval až pak?"
"Bydlím tu teprve třetím rokem."
"Hle, máme zakopaného psa."
"Proč jsi odešla?"
"To je osobní."
"Nu," nadechl se Kiren, kterého rozhovor celkem zaujal. "Kolik ti bylo, když jsi odjela?"
"Je to tak důležité?"
"Napadlo mě, že by v tom mohl být nějaký kluk."
"Vskutku znamenitá dedukce." Lena v duchu zaklela. Kiren byl otravně vlezlý a chodil okolo témat, která pro ni byla nebezpečná. Doufala, že strohými odpověďmi bez emocí mu naznačí, že by ráda změnila téma na něco naprosto obyčejného jako hovor o počasí nebo slavnosti. "Máš pravdu, byl v tom kluk." Dokonce muž. Několik mužů… "Ale stýskalo se mi po Miyaren a paní Soně. Tak jsme se vrátili."
"Co ten kluk?"
"Není tady."
Ucítila od Kirena závan sebedůvěry. "Tak to bychom spolu mohli strávit Taneční neděli."
Šlehnula po něm pohledem. Mladík byl vysoký, dobře stavěný zocelený vesničan. V obličeji byl pohledný, hypnotizoval ji hlubokýma hnědýma očima. Zračil se v nich zájem. Malinko znervózněla. Vlastně neměla proč odmítnout, ledaže by mu vpálila, že jí připadá namyšlený. "To mohli," pravila, zírajíc na své vysoké boty, kráčející po hlavní ulici.
"Nemůžu uvěřit, že jdeš na rande s Kirenem," zavrtěla Miyaren hlavou a odložila šátek zpět mezi ostatní zboží.
Mezi Tučným čtvrtkem a Taneční nedělí se na vesnici konal trh, na nějž se sjelo mnoho prodejců z menších osad v okolí. Vzduch sytily lákavé výkřiky mužů a žen, snažících se udat své výrobky. Kromě jídla a pití se zde nacházely stánky s roztodivnými kusy oblečení či domácími potřebami. Své místo zde našel i umělecký kovář, který předváděl kouzlo svého řemesla zvědavcům.
"Rande?" nechápala Lena, která se výběru šátků moc nevěnovala. Neměla moc peněz a nerada nosila něco zbytečného. Na zimu měla šálu, a když se oteplilo, nebrala si okolo krku nic.
"Dobře, řekněme, že jdeš jen tancovat," opravila se a zahihňala se.
"Proč ten smích?" povytáhla plavovláska jedno obočí.
"Když jde někdo s někým tancovat, většinou z toho je něco víc!"
Lena se zarděla. "Nepovídej hlouposti. Ve středu odjíždíme. Navíc ten Kiren se mi nezamlouvá."
"Nelíbí se ti? To je zvláštní, na vsi ho chce každá."
"Vypadá dobře," odvětila upřímně Lena, "ale musí mu hrozně pršet do nosu. Opravdu ho chce každá?"
Miyaren zavrtěla hlavou, až jí rusé vlasy roztomile lítaly okolo hlavy. "Třeba já ne. Přesně kvůli tomu no… Leno, co se za mnou děje, že tak valíš oči?" Chtěla se otočit, avšak kamarádka jí pevně sevřela zápěstí.
"Slib mi, že nebudeš křičet."
"Křičet?" zopakovala rusovláska a značně znervózněla. Pomalu se obrátila a její srdce se zastavilo. "To ne…"
Hlavní ulicí klapali koně, nesouce své jezdce hrozivě a zlovolně. Takto jízda připadala alespoň dvěma dívkám. Muži v sedlech, ozbrojeni různými zbraněmi a chráněni koženou zbrojí, se zastavili u hostince, kde si okamžitě nechali obstarat koně. Obyvatelé Doliní je vítali, jen malá hrstka mlčela. Lena vycítila rozporuplnou náladu, kterou nikdo z minority nechtěl dát najevo.
"Mají bílé amulety," upozornila tiše Miyaren na přívěsky šestice bojovníků a stiskla kamarádčinu ruku. "Jsou z Řádu. Co budeme…?"
"Nic," procedila mezi zuby Lena a ztišila hlas "Vůbec nic. Musíme počkat. Dobrým znamením je, že sesedli. Je dost možné, že se jen přijeli pobavit. Kdyby tady byl nějaký čaroděj, o němž by věděli, zůstali by v sedlech a dožadovali by se pozornosti starosty obce." Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Pohladila menší dívku po hřbetě ruky a věnovala jí uklidňující úsměv. "Miyo, budeš v pořádku. Potřebuju, aby ses usmívala tak, jako vždycky. Tady jsi v bezpečí. Nedopustím, aby se ti něco stalo."
Z rusovlásčiných velkých kukadel se jako kouzlem vytratilo předchozí zděšení a nahradil je úsměv.
"Vydrž tady," požádala ji plavovláska. "Půjdu zjistit, oč jde."
Ze shluku lidí se mezitím vymotal postarší muž s šedo-černou hlavou, starosta Doliní. Ve tváři mu hrál překvapený výraz. Uctivě se uklonil veliteli Bílé jízdy, avšak moc nepřeháněl. Nerad vzdával víc úcty, než bylo třeba.
Lena se nachomýtla k bližšímu hloučku čumilů a tvářila se zvědavě.
"Co vás přivádí do mé vesnice, vážení pánové?"
Mohutný velitel dal ruce v bok a pohodil hlavou směrem ke stánkům. "Vracíme se z dlouhé výpravy. Moji muži by si chtěli odpočinout na vaší slavnosti. Samozřejmě vám jídlo i pití zaplatíme, nocleh jakbysmet."
Nižší muž se usmál a jeho ostražitý výraz povolil. "Račte se tedy ubytovat."
Leně spadl kámen ze srdce, přesto musela odolávat ušklíbnutí. Vrátila se k Miyaren a zavrtěla hlavou. Druhá dívka si položila ruku na srdce a usmála se.
Lena zírala do stropu se založenýma rukama za hlavou, ignorujíc Redarovo chrápání. Halas z trhů utichl a vesničané šli na kutě. Plavovláska nebyla výjimkou. V hlavě se jí promítaly čerstvé vzpomínky z odpoledne a mezi ně prolínaly události starší.
Bílá jízda, přemýšlela. Skupiny mužů zodpovídající se pouze a jen králi. Bojovníci, kteří byli známí jako ochránci prostého obyvatelstva před zrůdnou temnou magií. Lovci čarodějů. Všemi opěvovaní. Tedy skoro všemi.
Dívka však znala jejich pravou tvář. Tvář, z níž člověka zamrazí…
Železný meč v rukou vojáka zastínil slunce a ztěžka dopadl na rameno neozbrojeného muže. Bezvládné tělo se zhroutilo na zem a odhalilo plavovlasou dívku, kterou její otec bránil vlastním životem.
Její oříškové oči se ještě rozšířily vzrůstající hrůzou, když spatřila kaluž krve zbarvující dlažbu do ruda. Z bolavého hrdla se jí vydral přidušený výkřik.
Voják na ni upřel prázdný pohled a naklonil hlavu na stranu. Zamžoural na dítě před sebou a jeho pravá ruka se sama od sebe zdvihla nad hlavu i se zbraní.
Dívka sledovala stoupající čepel.
Zastavila se. Vracela se zpátky. Klesala. Blížila se.
To ona nechtěla. Nechtěla umřít. Jenže ztuhla na místě.
Meč nedopadl. Skolený otec se náhle pohnul a vystřelil rukou proti ozbrojenci. Z úst se mu kromě krve a bublání vyhrnulo i tiché zaklínadlo, které útočníka odhodilo na zeď protějšího domu, po němž se svezl a zůstal nehybně ležet.
"Tati!" vyhrkla dívenka a do obličeje se jí vrátila naděje.
"Ne!" vykřikl hnědovlasý čaroděj, nervózně se ohlížeje za novými přibližujícími se kroky. S obrovským úsilím se vyškrábal na nohy, ačkoliv vypadal, že se každou chvilku zhroutí. "Utíkej. Utíkej, jak nejdál můžeš."
"Ale…!"
"Bež a neohlížej se!"
Plavovláska, vyděšena nezvyklým tónem tatínkova hlasu, se otočila na patě a prchala, seč jí síly stačily.
Čaroděj si otřel pramen krve vytékající mu z úst a zavřel oči. Příchozí kroky doprovázelo cinkání zbroje. Jeho smrt byla blízko. Po tváři se mu skutálely dvě slzy. "Miluju tě, Sluníčko."
Dívka běžela ulicemi plnými mrtvol, dýchací cesty jí sužoval kouř, pach krve a spáleného masa. Žaludek měla jako ve vodě, dráždila jej odporná slaná pachuť v ústech. Pachuť strachu a smrti. Přesto nezvracela. Utíkala dál, zmatená, vyděšená, otřesená. Ale jedno věděla. Nechtěla umřít.
"Leno!"
Dívku zastavil důvěrně známý hlas. V jejím srdci se rozhořel malý plamínek. Malá hřející úleva. Nestihla se ani otočit a cítila, jak ji někdo za běhu nabírá do náruče. Oříškové perličky vzhlédly a plamínek posílil.
"Maminko!"
Plavovlasá žena byla špinavá a olepená krví. V tváři se jí odrážela odvaha. "Neboj se, holčičko moje, já tě ochráním!"
Lena pěstí chytila ženinu košili a hlavu jí vryla do hrudi. "M-maminko," pípla. "Tatínek tam zůstal sám. Teče mu krev. Hodně moc krve. Maminko, neumře, že ne? Já nechci, aby umřel!" Zaslechla tichou nadávku. "Maminko, m-musíme se pro něj vrátit! Maminko, ty pláčeš?"
"T-to nic, Leno. P-pak se pro něj vrátím, d-dobře?" Žena se odmlčela, aby nabrala síly. "Teď tě musím dostat do bezpečí."
Vesnické domy nechaly za zády, blížíce se k lesu. Přidala do kroku, naděje sílila. Zabila ji jedna jediná věta.
"Támhle prchá ňáká ženská!"
Lena ucítila, jak maminčin stisk zesílil. Žena zaklela, jenže nestihla vběhnout do lesa. Pod nohy se jí cosi připletlo a ona se zřítila i s dítětem k zemi.
"Jsi v pořádku, Leno?" vyhrkla a shlédla. Nohy jí svázala bola. S úšklebkem se dotkla provazu a šeptla pár slov. Zbraň se rozpadla a čarodějka byla volná. Spěšně se postavila a zastoupila cestu k dceři třem obrovitým mužům. Všichni byli po zuby ozbrojeni, kryti koženou zbrojí. Na krku se jim houpal přívěsek, jakýsi bílý amulet.
"Já věděl, že seš čarodějnice. Smrdí to z tebe až sem," prohodil jeden z nich. Měl husté kudrnaté vlasy svázané za hlavou do culíku.
Žena se uchechtla. "Musíš mít zvláštní nos, že jsi schopen vycítit magii, pokud není užita."
"A hele," přisadil si další, "ona má pěkně ostrý jazýček. Zajímalo by mě, co dalšího s ním umí."
Děvčátko netušilo, čemu se muži začali smát. Jí situace vůbec legrační nepřišla. Dřív, než se nadála, strhl se boj. Netrvalo moc dlouho a lesem se rozlehl zoufalý ženský křik.
"Leno, Leničko, utíkej!"
"Leno!"
Dívka otevřela oči dokořán a zhluboka se nadechla. Místnost osvětloval mdlý plamínek lucerny a ve výhledu na strop jí bránil starostlivý obličej Redara, který se nad ní skláněl a jemným dotekem ji budil.
Zmateně se posadila a promnula si kořen nosu. Uvědomila si, že je zpocená.
"Hekala jsi ze spaní," osvětlil situaci šedovlasý muž a podal jí sklenici vody. "Něco tě bolí?"
Zavrtěla hlavou. "Měla jsem zlý sen."
Chápavě se zamračil. "Souvisí s Bílými, co dnes přijeli?"
Zahleděla se stranou. "Mohl bys otevřít okno?"
Povzdychl si. "To tak. Jsi splavená jak kobyla, co se hnala tryskem do padnutí. Ještě bys chytila zápal plic. Převleč se do něčeho čistého, udělám ti zatím odvar z meduňky."
Lena počkala, až Redar odejde, a vyhrabala se z postele. Sundávajíc si provlhlé svršky upřela oříškové oči na skříň, v níž se nacházelo její pouzdro s dýkami.

Bílá jízda nebyla žádné sdružení čestných obránců a bojovníků. Byla to zpropadená parta drancířů a vrahů.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 18. března 2016 v 23:27 | Reagovat

Páni, to je ještě lepší, než jsem si mohla myslet! Pro porovnání by mě docela zajímalo, jak měla povídka vypadat, když jsi ji začala vymýšlet...
Doufám, že pokračování bude brzy a povídka bude ještě hodně dlouhá, ať se s ní nemusím loučit! xD

2 Fredy Fredy | Web | 19. března 2016 v 7:52 | Reagovat

super povídka :-) pěkně napsáno ;-)

3 ichi ichi | E-mail | Web | 19. března 2016 v 12:52 | Reagovat

[1]: Děkuji. Jsem ráda, že se ti líbí. :3 A porovnání ti nedám, sama se za tu divnou parodii na příběh stydím. xD

[2]: Děkuji. :3

4 Ki Ki | E-mail | Web | 19. března 2016 v 13:09 | Reagovat

[3]: Taková škoda... Já bych to hrozně ráda viděla, určitě nemáš důvod se stydět! xD

5 ichi ichi | E-mail | Web | 19. března 2016 v 13:23 | Reagovat

[4]: Mám, věř mi. Psávala jsem hrozně. xD

6 Ki Ki | E-mail | Web | 19. března 2016 v 14:36 | Reagovat

[5]: Věřím ti, já taky psala hrozně xD I tak bych si to ale přála přečíst... :)

7 Avannea Avannea | Web | 19. března 2016 v 16:51 | Reagovat

Wow! Super! Bomba! Jak jinak se ještě dá říct, že to bylo fakt skvělé?? :D Nwm, neliší se to hodně od toho, co obvykle na blogu píšeš? Mně to totiž přijde jako čisté fantasy ;P Moc se mi líbí jak jsi to napsala, těším se na pokračování, doufám, že bude brzy :) A to jak měl příběh původně vypadat mě taky hrozně zajímá :D

8 ichi ichi | E-mail | Web | 19. března 2016 v 20:41 | Reagovat

[7]: Také to je čisté fantasy. Proto trvalo tak dlouho, než jsem se rozhodla příběh sepsat. Potřebovala jsem toho spoustu vymyslet. :-D Jsem ráda, že se ti to líbilo. :3
Jak měl vypadat? Hrozně. :-D

9 Joina Joina | Web | 19. března 2016 v 21:24 | Reagovat

Téda, moc pěkný díl, docela mě to zaujalo a zlepšilo mě i tohle náladu :)
Ten konec mi hrozně něčím něco připomíná.

10 Avannea Avannea | Web | 20. března 2016 v 8:23 | Reagovat

[8]: :D určitě to tak hrozné nebylo :D
Bože, já se tak těším na pokračování!! :-D Nenapínej dlouho... :-P

11 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 28. března 2016 v 12:11 | Reagovat

Moc pekné...nedávno jsem četl o opričnících, ale ti byli jak známo černí...ohránci cara, ale pěkná verbež.

12 Akarui Akarui | E-mail | Web | 30. května 2016 v 17:30 | Reagovat

Celkom by ma zaujímalo, ako vyzerala pôvodná verzia tvojho príbehu, pretože táto sa naozaj veľmi dobre číta, všetky tie popisy a tak, proste sa človek dostane do príbehu a neodrtrhne sa, než to neprečíta. Máš veľmi pekný štýl písania. :) A ja si idem prečítať aj druhú kapitolu tohto príbehu, ktorý sa mi hrozne zapáčil. :)

13 ichi ichi | E-mail | Web | 2. června 2016 v 21:43 | Reagovat

[12]: Děkuji mnohokrát. Jsem hrozně ráda, že se ti to tak líbí a hrozně se červenám radostí. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama